Bedřiška a půl domu

Chybějící polovina po sobě zanechala obrys: holou, zjizvenou zeď obrácenou k prázdnému místu, kde kdysi bývaly pokoje.

Ve zpravodajství německých médií se východní Evropa často objevuje jako prostor geopolitických krizí nebo nacionalistických konfliktů. Příběh Bedřišky je jiný. Vypráví o sousedech a sousedkách, kteří se dokázali semknout, o Romech i neromech, kteří společně hájí místo, kde žijí, a také o otázce, komu vlastně patří evropská města.

Malá osada na okraji Ostravy vznikla původně pro horníky. Dnes se stala dějištěm sporu o demolice, vytlačování obyvatel a podobu městského rozvoje. Ještě než se z ní ale stal politický problém, byla především místem, kde lidé žili svůj každodenní život. A právě to je její skutečný příběh.

Cesta do Bedřišky

S Finnem sedíme v jedné ostravské kavárně a povídáme si. Řeč se postupně stočí na Bedřišku. Finn pomáhá místním obyvatelům zhruba rok. Vypráví o dřevěných domcích, o plánech na jejich demolici i o lidech, kteří se rozhodli, že se svého domova nevzdají bez boje. Čím déle ho poslouchám, tím větší mám chuť to místo vidět na vlastní oči. Bedřiška není daleko. Finn má čas, já také. A tak se tam vydáváme.

Tramvaj nás doveze na okraj města. Po několika zastávkách vystoupíme. Jenže Bedřiška je ještě kus cesty odsud. Nejdřív musíme přejít širokou silnici. Pro Finna je to maličkost. Pro mě, s holí a ne zrovna svižným krokem, je to docela logistická výzva. Řidiči nemají nejmenší chuť přizpůsobit svou rychlost té mojí. Nakonec se mi přece jen podaří dostat na druhou stranu.

Odtud vede úzká pěšina vysokou trávou, mezi keři a stromy. Cestou Finn pokračuje ve vyprávění. Mluví o místních obyvatelích, o jednáních s úřady i o tom, jak se z obyčejných sousedských rozhovorů postupně zrodilo společné jednání. Teprve po několika minutách se mezi stromy objeví první domy.

Na první pohled působí nenápadně. Dřevěné fasády, malé zahrádky, ovocné stromy. Nic nenasvědčuje tomu, že se právě tady už řadu let odehrává spor, který přitahuje pozornost politiků i médií. Spíš to vypadá, jako by tahle osada zůstala omylem zachovaná z jiné doby.

Finn mě vede mezi domy. Najednou se zastavím. Jeden z nich vypadá zepředu úplně obyčejně. Až když ho míjíme, obraz se náhle změní. Tam, kde by měla stát druhá polovina domu, zůstává jen otevřený řez. Jsou vidět obklady, zbytky tapet i část vnitřní příčky.

V kavárně mi Finn vyprávěl o demolicích. Teď stojím přímo před jednou z nich.

Teprve později mi dojde, jak jsme se sem vlastně dostali: tramvají, přes širokou silnici a pak pěšky zarostlou cestou.

Bedřiška neleží na konci světa. Jen se sem člověk nedostane náhodou. K prostorovému vyloučení není potřeba zeď.

…